Léčení nebo uzdravování?

Léčení nebo uzdravování – není to nakonec to samé? Je snad nějaký rozdíl mezi tím uzdravit se a vyléčit se? Pro mne je ten rozdíl přímo zásadní a hned vysvětlím proč.

Rozdíl je patrný už v jazyce, který používáme. Slovo léčit nebo léčit se působí aktivně. Můžeme někoho léčit, vyléčit, můžeme se sami léčit z nějaké nemoci, choroby. Slovo uzdravování působí jinak. Je odvozeno od slova zdraví a přímo znamená „dosahování zdraví“, což ze slova „léčit“ přímo nevyplývá.

Léčením se nutně nemusíme vyléčit.

Naproti tomu má slovo uzdravování alespoň pro mne zvláštní význam jakéhosi vnitřního procesu, do kterého můžeme aktivně zasahovat jen omezeně. Léčit můžeme bez obtíží ale můžeme někoho uzdravovat? Tohle slovní spojení mne trochu „tahá za uši“, působí nepatřičně. Uzdravování se děje tak nějak samo od sebe, dalo by se říci z vnitřních sil nemocného, ať už si o podstatě a charakteru oněch sil myslíme cokoliv. Obě slova by dokonce bylo možné ve svých významech spojit:

Zatímco se pokoušíme léčit, pacient se uzdravuje.

Jsou to ovšem procesy, které na sobě mohou být nezávislé v různých významech. To, že se nemocný uzdravuje můžeme přičítat našemu léčení. Naopak nemocný se může uzdravit navzdory tomu, že jsme jej léčili. To neslyšíme rádi, obvykle jsme pyšní na své medicínské znalosti nebo léčitelské umění. Někdy je ovšem nejlepší nedělat nic a nemocný se uzdraví bez toho, že bychom jej léčili. Své o tom věděl Samuel Hahnemann, objevitel a zakladatel homeopatie, který po celý život s oficiální medicínou své doby bojoval a kritizoval ji za její mnohdy velmi drastické „léčebné“ postupy. Stojí za to přečíst si jeho Organon léčebného umění. Lékaři mu ovšem opláceli stejnou mincí a ani dnes nemá homeopatie na růžích ustláno.

Co se skrývá za léčením?

Dnešní postupy oficiální medicíny jsou sice nesrovnatelné s dobou před dvěma sty lety, ale leccos je možné vyčíst i ze způsobu, jakým lékaři běžně používají slovo léčit. Je totiž možné se setkat s různými podobami toho slova. Nemoc je možné zaléčit, nemocného lze přeléčit a chorobu následně odléčit. Jen o vyléčení se tak nějak moc nemluví. Totiž ano, ale někdy se používá v případech, kdy se při bližším pohledu o skutečné léčení či vyléčení vlastně nejedná. Pár příkladů: Když si diabetik píchá inzulín, je to léčení? Podle mne je lepším slovem kompenzace. Nemocné srdce či ledviny vyléčíme transplantací orgánů od dárce? No, jedině snad v případě, že bychom jednoznačně věděli, že nemoc byla izolována pouze na nemocný orgán – a to zcela jistě pravda není, protože člověk prostě není automobil. Nemám teď na mysli léčbu zranění, to je úplně jiná kapitola. Často se také stává, že se snažíme podáváním léků nebo jinými léčebnými zákroky nemoc jen kontrolovat a čekáme až odezní sama nebo prostě doufáme, že nemocný organismus bude mít dost síly k jejímu zvládnutí. Nejde jen o rýmu, která jak lidová moudrost praví trvá neléčená týden a léčená sedm dní. Tyto postupy jsou dobře vidět v „léčení“ akutních stavů v psychiatrii. Psychicky nemocného kontrolujeme aby nepřestal jíst a pít, tlumíme projevy nemoci aby neublížil ani sobě ani lidem kolem sebe a aby netrpěl nesnesitelnými úzkostmi – ale to je tak všechno, co můžeme dělat. Zachráníme tím často nemocnému život, to není málo – ale neuzdravíme ho.

Podobně jsme na tom s antibiotiky. Ta nás často zachrání, vyhubí bakterie, které nám způsobují třeba angínu ale řeší pak někdo, proč se ty bakterie tak přemnožily? Když dlouhou dobu před vypuknutím nemoci evidentně už přítomné byly a byly „hodné“? Vůbec tím všechny zmiňované zákroky a postupy neodmítám. Píchnout si inzulín je někdy jediná možnost jak si zachránit život. Ale co dál? Neměla by se pak naše pozornost přesunout od pouhého zaléčení nemoci k uzdravení člověka? Protože jinak než celý se člověk uzdravit nemůže. Těžko použijeme výraz „můj zanícený krk se uzdravil“ nebo „játra se mi uzdravila“ ale řekneme „už jsem zdravý, uzdravil jsem se“ – já, jako celek. Protože nemocný je vždy celý člověk a orgán který to odnese je jen ta pověstná špička ledovce, která je vidět. V tomto směru je dobré přirovnání k plísni – pokud najdeme ve spíži lahvičku marmelády, která má na povrchu koláč plísně, nestačí ten koláč opatrně odebrat. I kdyby nám té marmelády bylo stokrát líto a měli jsme na ni chuť, tu lahvičku prostě musíme vyhodit celou. Protože plíseň už je prorostlá až na dno. Jen to zkrátka není vidět.

Co máme tedy dělat, pokud jsme nemocní a chceme se uzdravit? Příště napíšu něco konkrétnějšího. Už brzy.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.